3.1. 2014Petr Matouš

Houstone, nemáme problém!

Skate slalom, dnes již méně slavná odnož skateboardingu, má jako každý sport své mistrovství. A to světové v kategorii juniorů ovládl teamrider Petr Matouš, který vám popíše své zážitky z amerického Houstonu, kam vyrazil titul mistra světa ukořistit.

Je neděle šestého řijna kolem čtyř hodin odpoledne a já osamocen v bytě o 250 metrech čtverečních sedím u klavíru a odělávám trucky od zbytku desky. Tohle není nic jiného, než začátek velké cesty – do Houstonu. Už nejsou 4 odpoledne, ale 4 ráno a já s Robertem Thielem v posteli (a dalšími v bytě) zamačkávám budík a svůj již sbalený kufr popadnu a jedem na letiště.

Už nejsou 4 ráno, ale pravé poledne a my dosedáme na letiště pana Bushe, mezitím se většina z vás dívala na televizní zprávy. Jsou asi tři hodiny místního času a my jedeme k bytu člověka, kterého nikdo z naší velkolepé výpravy nikdy neviděl, ba dokonce o něm ani neslyšel…

Petr Matouš(vlevo)

Po zdárném přivítání s doposud neznámým houstonským skejtrem a jeho odporným chrochtajícím psem, nezbylo nic jiného, než srovnat jet lag a jít spát.

Probuzení do slunečného dne s teplotou okolo 25°C bylo jak ve snu a k tomu ta mexická snídaně!

Do závodu zbývaly tři dny a když už jsme se koukli jednou za tu louži, nezbylo nic jiného, než to tam tak trochu obhlédnout, takže jsme následující tři dny strávili na pláži, v NASA, na pláži, v garážích a na pláži. Ještě jsme vyrazilli do samého centra čtyřmilionového Houstonu a co si budeme povídat i v Poličce na náměstí je vidět víc lidí, než Houstonském downtownu…

Petr Matouš(vpravo)

Petr Matouš(vlevo)

Je pátek, první den závodu a začíná se rovnou z ostra a to GIANT slalomem a jako bonus je třímetrová rampa. Celé třídenní závody se konají asi 20km od Houstonu v centru pro závodění v soup boxech (bedna na kolečkách, co neumí nic jinýho, než jet rovně z kopce dolů). Závody nesmyslně začínaly v 16.00 místního času, no protože se vlastně nestíhalo, tak si organizátoři usmysleli, že vlastně není vůbec potřeba, aby si závodníci, kteří vidí něco tak velkého poprvé, mohli tu třímetrovou rampu vyzkoušet, a že pojedeme hned na ostro. Tenhle úmysl se naštěstí zhatil a povedla se alespoň jedna tréninková jízda. Nevím, jak to popsat… stojím tři metry nad zemí a pode mnou propast v podobě pět metrů dlouhého sjezdu a zezadu křičí Mika, ať si pohnu… tak jsem si pohnul a jen tak lehce se odcvrnknul z rampy dolů. „Hlavně se nezakláněj!“ křičí zas pro změnu Roman, když už jsem v půlce. Nezaklonil! Asi největší oříšek jakž takž zvládnut a hurá do závodu. První kvalifikační kolo se jede už za tmy za umělého osvětlení. Neznám místní borce a navíc ta rampa… Sjel jsem dolů a říkám si, že jsem to asi zajel, jak nejlépe jsem mohl. Vyjdu nahoru a zjišťuji, že jsem třetí o půl sekundy a že se nepočítá nejlepší čas, ale součet dvou nejlepších. Nepočítal jsem sice se super umístěním, ale stejně jsem to chtěl vyhrát. Ti mlaďoši si nějak moc věřili… Druhé kolo jsem si vyměnil kolečka, víc se odrazil a zlepšil se téměř o sedm desetin a tím se posunul na druhé místo. Třetí kolo už jsem se odrazil co to šlo, ať už je to tří nebo desetimetrová rampa. A povedlo se. Tak jsem vyhrál giant slalom…

Trať

Sobota, počasí už není tak nádherné jak v minulých dnech, nicméně se vydáváme opět na závodiště.

„Honem tréninky, než začne pršet,“ říká značně nejistý speaker. Tak se půjdu převléct a jednou, dvakrát se sklouznu, pomyslím si. „Hele Romane, tys mi někam dával ty boty vidˇ,“ když Roman s Robertem začali kroutit hlavou, tak nějak jsem tušil, že je zle. Měl jsem na sobě žabky a boty zůstaly v hotelu. Poslední chvilka na trénink pomalu, ale jistě ubíhala. Naštěstí Roman s sebou vozil náhradní botky a tak jsem si je obul a s botami o dvě čísla větší šel na trénink. Docela to šlo, tak jsem se nechal vyvézt na druhou jízdu. Jedu si svou druhou tréninkovou jízdu v cizích botách o dvě čísla větších kolem 40km/h a najednou vidím něčí ruku tak 5 metrů před mým prknem. Nepřišlo mi to moc ideální. Nebylo. „Mistr“ stavěč nestihl postavit kuželku, která mi zablokovala kolečka a já letěl tak 6metrů kupředu vstříc svému osudu. Docela to bolelo, ale není to nic horšího než nějaké odřeniny (do teď nechápu, jak jsem si mohl odřít pusu zevnitř).

Petr Matouš

Závod opět začínal za svitu lamp. V tomhle slalomu už jsem si věřil přeci jenom víc, ale ty boty… Odstartoval jsem nejrychleji, co jsem dokázal a snažil se hrnout dolů, co to dá. Povedlo se podruhé. Vyhrál jsem.

Neděle, den který si všichni naši reprezentanti přáli, jelikož se měl jet Tight slalom, se který přicházely i největší ambice. Jenže co čert nechtěl. Pršelo a pršelo, trať neschla a neschla. Organizátorům nezbylo nic jiného, než závod zrušit a přesunout se na ceremonii, která proběhla pod dohledem policie.

Byl to neskutečný zážitek. Mám obrovskou radost hlavně z toho, že se většina amerických jezdců těší příští rok sem. Sem k nám do té malé Poličky, protože i tam za louží pochopili, že tady má naše skejtové klání vždycky duši a bude to nejen pro ně nezapomenutelný zážitek.

Petr Matouš(vpravo)

Petr Matouš(vpravo)

Petr Matouš(vlevo)

Tohle je Amerika :)

Předcházející blog Aliah nám dělá radost Následující blog Deník malého zabijáka
Podobné články
8.8. 2017Petr Matouš

Summer bucket list - čtvrté přání

Velké finále je tady! Podívej se, jak jsme splnili poslední letní přání.

Číst
30.6. 2017Petr Matouš

Summer bucket list - třetí přání

Zajezdit si v létě na snowboardu? Nic není nemožné! Přidej svoje přání na seznam a sleduj, co se bude dít.

Číst
10.6. 2017Petr Matouš

Rataj Art x HF

Přečti si příběh řady originálních designů vytvořených ve spolupráci s pop-artistou Josefem Ratajem!

Číst